Jak jsme sportovali

Na začátku září jsme se, někteří již potřetí, vydali na sportovní kurz do Běstviny nedaleko Železných hor. Kurz je povinný pro studenty druhého ročníku, pro třetí a čtvrtý je dobrovolný. Moc jsme se tam těšili. Je to ideální způsob, jak zahájit školní rok. Na cestu jsme se vybavili spoustou řízků, abychom je mohli později rozdat profesorům. To už se stalo pro naši třidu dobrým zvykem.

Sraz byl, jako každým rokem, na parkovišti za školou, kdy se všichni účastníci sešli zhruba okolo půl osmé hodiny ranní. Po krátkém čekání jsme, jak je již zvykem, začali pomáhat s nakládáním věcí na tee-bal, fotbal, badminton a další sporty, které v areálu Běstviny provozujeme. Kola a ostatní sportovní vybavení jsme naložili do přívěsů. Po odevzdání formuláře o bezinfekčnosti jsme konečně vyrazili.

Naše třída jela v autobusu společně se spolužáky třetího ročníku. Mezi nimi byl i jeden tichý hoch, který pobavil celý autobus tím, že se mu udělalo nevolno ještě před tím, než jsme vyjeli. Cesta Prahou se odehrávala v dlouhých popojížděních v dopravních kolonách, ale po nájezdu na dálnici se plynulost jízdy zlepšila. Na určené místo jsme dorazili asi po dvou hodinách.

Po příjezdu na místo začal boj o chatky. My, jako zběhlí čtvrťáci, jsme samozřejmě chtěli obsadit to nejlepší, co zde bylo. Ti šťastnější z nás dostali velké chatky pro šest osob, ve kterých je elektřina. Je v nich sice pouze jedna zásuvka, ale na to jsme my vždy připraveni a vozíme s sebou dostatek prodlužovacích šnůr a rozdvojek. I letos jsme jich měli tolik, že se nám podařilo rozvést elektřinu i do několika menších chatek. To nám bohužel profesoři zakázali. Naše velkolepá rozvodná síť byla zničena.

Protože někteří z nás si přivezli i reproduktory, okamžitě začaly souboje o to, kdo bude mít hlasitější a lepší hudbu. Především hlasitější než reproduktor pana profesora Kleina, kterým hlásí všechny důležité informace a svolává nás ke sportovním akcím.

Po vybalení všech věcí byl sraz v jídelně a následně nám byla vysvětlena organizace kurzu. Každý den byl rozdělen na ranní a odpolední sportovní blok.

Jelikož prvním jídlem v Běstvině měla být až večeře, dohodli jsme se, že si necháme dovézt pizzu. Celkem jsme si jich objednali asi pětadvacet. Bohužel nám je nedovezli včas, a tak jsme si je mohli sníst až o přestávce mezi sportovními bloky. Jako omluvu za čekání jsme od pizzerie dostali několik litrů polévky, kterou ale nikdo nejedl. Všichni jsme se totiž těšili na proslulý guláš pana ředitele. Ostatně – na celém sportovním kurzu je vždy nejlákavější množství a kvalita jídla. Každý den jsme byli obdarováni snídaní, kdy na nás na stolech čekal horký čaj či kakao a rohlíky s pomazánkou nebo marmeládou. Jídlo bylo chutné, rozmanité, ale hlavně – bylo ho dost, a to nemluvím jen o snídaních, ale i obědech, večeřích a svačinách. Hlavním bodem je však druhá večeře. Pan ředitel jakožto šéfkuchař druhých večeří na nás rozhodně nešetřil, a to jak porcemi, tak i výběrem jídel, který byl opravdu široký. Kromě zmíněného guláše jsme si mohli pochutnat na klobásách, pro sportovní kurz na netypických škubánkách nebo naopak na typickém proprdu, tedy salámu s octem, pepřem a cibulí, a na mnohém dalším.

Sportovní kurz jsme si užili i přes počasí, které nám zrovna nepřálo, většinou bylo dost chladno a občas i zapršelo. Během něho jsme si mohli vyzkoušet spoustu různých sportovních aktivit - například geocaching. Pobíhali jsme při něm po lese s navigací a snažili se najít co nejvíce geocoinů. Za každý z nich jsme pak získali větší šanci na výhru v tombole. Občas chtěl být pan profesor Vostárek vtipný a naschvál nás poslal delší a horší cestou. To nám ale nezabránilo, abychom si při hledání cachek užili spoustu zábavy.

Dalším oblíbeným sportem byl t-ball. I když se ne vždy sešly zrovna profesionální týmy, brali jsme to s humorem. Občas sice došlo k nějaké nehodě, ale bez toho by hra nebyla dostatečně zajímavá. Skvělou součástí sporťáku byly kurzy sebeobrany. Naučili jsme se užitečné chvaty a vyzkoušeli si je v praxi.

Provozovali jsme i různé další sporty, jako třeba volejbal, nohejbal, badminton, nebo dokonce lukostřelbu. Došlo i na výlet na jízdních kolech. O nejvtipnější moment z cyklistiky se postaral David a jeho ulomená klika. Nedokážete si představit, jak zbytek cesty musel jet jako na koloběžce, když nemohl šlapat. Vodácký výcvik, který má na starosti náš pan ředitel, je pro mě vždy taková třešnička na dortu. Díky zkušenostem, které jsme nasbírali na vodáckých kurzech z řeky Hron, si můžeme zablbnout na klidném rybníce. Nejen že každý musí zkusit projet rákosí, ale také je pokaždé vyvolána válka a jde do tuhého. Nejvíc nesnáším, když vás někdo převrhne s lodí uprostřed rybníka a vy ji musíte táhnout až ke břehu.

…A takto probíhal celý týden, ve kterém bylo plno zábavy, žertíků a pohybu.

I když nám počasí často nepřálo, sportovní kurz jsme si přesto všichni velice užili a zpátky do Prahy se nám vůbec nechtělo. Na sportovní kurzy budu velmi rád vzpomínat a pokud bude možnost jet navštívit tu super partu učitelů a studentů, nebudu váhat a pojedu.

V. Slunéčková, J. Dvořáček, J. Kaštánek, R. Provazník, J. Hruška, D. Tereba, P. Bumbálek, L. Brchl, A. Loginov – G4A